Září 2014

Udělej si sám: Lapač snů na stěnu i krk

28. září 2014 v 22:59 | Martina |  Udělej si sám

Kdo by je neznal.
Pro většinu z nás je to pestrobarevná ozdůbka našeho pokoje, dekorace a především módní trend. Každý chce aspoň jeden lapač vlastnit, ale podle mě se jen zlomek takových lidí zamyslí nad tím, kde je jeho kolébka, z čeho je vytvořený a k čemu vlastně slouží. A to je podle mě škoda.

To bych nepsala tento článek, kdybych i já lapače nemilovala. Vlastním jen jeden a to od mé milé kamarádky blogerky, ale vyráběla jsem již dva. A protože, jak to u mě bývá, chci znát původ a smysl všeho, přečetla jsem si i pár článků.

věřím mu


Abych vám to alespoň ve zkratce přilížila....

Severoameričtí Indiáni věřili v jeho schopnost pochytat dobré sny a ty zlé odehnat. Jeho umístění má vliv na jeho účinky, vždy se ale v podstatě jedná o proudění energie a její zachycení. Kamínek uprostřed výpletu lapače symbolizuje naši duši a kruh kolem něj vesmír, bariéru chránicí nás, tedy kamínek uprostřed, před špatnou enerigií. Peříčka filtrují dobré a špatné sny, ty pozitivní pouští až do výpletu k nám, do našich duší.

Jak vidíme, ono to smysl asi vážně dává a je už jen na nás, jak si to přebereme. Ať už je to jakkoli, já jsem si jeho tvoření užila. Jednak to byl dar pro mou kamarádku a jednak jsem pracovala aspoň s trochou přírodnin, aby lapač nebyl tak umělý a napudrovaný jako ty v obchodech. A podle mě má i lepší účinky. Kdo ví ale :-)

nechala jsem se unést jeho stínem...



Nebudu přidávat podrobný návod, však jich je internet plný. Jen se zmíním, jaké přírodniny jsem použila.
Kruh sloužicí jako bariéra před špatnými sny jsem vytvořila podle tradice z pružného vrbového proutku. Věděli jste, že vrba má léčivé látky pro naši kůži? Možná další souvislost, že :-). Na omotání jsem použila přírodní provázek a bavlnku, většina peříček je přírodních a sice z holubů a havranů. Jen ty perly mi to trochu kazí. I přesto měl tento dárek úspěch a už plní svůj úkol nad hlavou mé úžasné kamarádky!


A abych se mé kamarádce blogerce Avě odměnila, darovala jsem ji ručně vyrobený lapač na krk. Protože je jeho výroba super jednoduchá a je to originální šperk, musíte si ho vyrobit taky! Barvy bavlnek a peří si laďte podle gusta :-).


Potřebovala jsem:



Postup:
  1. Kroužek jsem omotala bavlnkou a zavázala.
  2. Bavlnkou světlejší barvy jsem kroužek vypletka (vzor ZDE) a až jsem byla uprostřed, navlékla jsem na bavlnku perličku a zavázala. Pomoct si můžete i lepidlem, pokud máte už bavlnku krátkou jako já.
  3. Nahoru jsem přidělala řetízek z odložené bužiterie.
  4. Na spodní část jsem navěsila, co mě napadlo. Je to zkrátka zase na vás.
  5. Prostředek spodní části jsem věnovala peříčku - kousek řetížku jsem přišila ke kroužku, prošila jsem i konec řetízku, abych mohla provléknout dvě perličky a k nim přišít peříčko - jednoduše jsem šila do brčka peří.

A bylo hotovo, ani ne za hodinku i s vymýšlením, jak to vůbec provedu a načančám. Dárek jsem dnes předala osobně, je úžasné mít radost z radosti! Až budu mít zase nějakou odloženou bižuterii, vyrobím si takový lapač na krk taky. Bude to úžasný podzimní a zimní doplněk.



A vy mi povězte, jak se lapače líbí vám, jestli také doma nějaký máte či jste nějaký vyráběli a nosili-li byste ho na i na krku?


Najdete mě...

27. září 2014 v 23:51 | Martina |  Kontakt
email: martina.zabenska@seznam.cz
blog o zdravém životním stylu: dona-gisele.blog.cz



Seznámení

27. září 2014 v 23:40 | Martina |  Autorka
Právě jste se ocitli na blogu jedné skoro dospělé studentky chemické školy, která kromě chemických rovnic miluje přírodu a hledá v ní především klid a inspiraci pro její tvoření. Ráda sdílí své zážitky z cest i obyčejných procházek s fotoaparátem, a proto vznikl tento blog. Tak vás tu všechny srdečně vítám a doufám, že vás mé články inspirují a zpříjemní vám den.


Přeji příjemné čtení!


To léto se už vážně krátí...

15. září 2014 v 21:32 | Martina |  Na cestách
...řekla jsem si.
Zdraím vás! Dneska bych se s vámi chtěla podělit zase o pár poznatků a fotografií, které jsem na včerejší procházce za pozdního odpoledne pořídila. Nešla jsem za ničím cíleně, prostě jsem jen vyrazila na konec vesnice na pole, louku a okraj lesa, abych si zpříjemněla den a nasála trochu energie na celý nový týden. A ano, opravdu to mělo i přes občasný déšt na můj dnešní den pozitivní vliv. Já v tohle zkrátka věřím.

Na přírodě už je vidět, že její míza slábne... Nejenže sluníčko svítí méně a méně, ale i pole jsou holá, v lese začínají šustit první spadané listy bříz a s ubývající květenou se ukrývají i členové hmyzí říše. Člověk by si řekl, co tedy bude v přírodě fotit, že ano. Myslela jsem si to samé, ale v článku vám ukážu, že opravdu je stále co fotografovat. Navíc když milujete každý její kousek a umíte se jím potěšit, tak není co řešit.


Co krok podél lesa - to několik žaludů. I ty mi přišly fotogenické, když jsem si je trochu naaranžovala.


Houby k pozdními létu patří - a na fotce vypadají také sakra dobře.



hálka žlabatky dubové


hálka žlabatky růžové

Nad těmito ač běžnými úkazy jsem se musela pozastavit. Od pohledu sice hálky znám, ale netušila jsem, co, spíše kdo, se skrývá uvnitř. Myslela jsem si, že hálky jsou jen parazitickými rostlinami, které se nutí na tělo hostitele. Jenže po přečtení pár článků na internetu jsem zjistila, že hálky jsou dílem malých hmyzáčků žlabatek, které nutí rostlinu vytvářet ze svého pletiva extra část, do nichž si žlabatka naklade svá vajíčka a ta se dále mohou vyvíjet v pohodlném a teplém bytečku zvaném hálka celou zimu. Je to až neuvěřitelné, jak si to fytofágní hmyz zařídil, aby přežil.


Šípky již dosáhly plné červené barvy a je na čase je sbírat k sušení, než přijdou první mrazíky. Na ty si já ale ráda ještě nějaký ten měsíc počkám!


Hlemýžďů jsem v trávě potkala několik, ale všichni se bály mého objektivu a nechtěli na mě pohlédnout.


orobinec úzkolistý



Vratič obecný mám nejradši suchý v babiččině váze.


Tolice vojtěška zvaná taky jako Alfalfa


Čekanka ví, jak moc ráda mám její kvítka, proto takhle krásná s kapkami rosy na mě čekala na konci procházky. Škoda jen, že nadcházející podzim čekankách bere jejich jejich krásnou modř a z květů se stávají fialové, purpurové, růžové až bílé nezajímávé květy.


Jedno ze sechlých pláňat se nabodlo na větvičku stromu.


Přivoněli jste si někdy k lnici obecné? Nádherná svěží vůně mi úplně pohladila nos.


Na květech turanu ročního mi udělal radost jeden malý asi okáč.



Rostlina hadince obecného se už bohužel nezmůže na takovou robustnost, kterou oplývá na každém prosluněném rumušti za času pravého léta.


Štětky plané už jsou také jen černobílým filmem. Zato vaši vázu bude zaručeně zdobit celý podzim i zimu.



Odcházela jsem až za šera. To bych nebyla já, abych se v přírodě nezdržela. Ale uznejte, že za tuhle fotografii to stálo :-)



Prázdninové Krkonoše

12. září 2014 v 22:29 | Martina |  Výlety
Přeji vám krásný večer!

Je pátek, na který jsme se všichni tolik těšili. Místo úklidu a jógy ho ale trávím v posteli, protože se o mě zřejmě pokouší nějaká nemoc. Jenže si to nemůžu na začátku školního roku dovolit, tak si ještě zůstanu v posteli, abych případného bacila vyhnala z těla. Stejně venku prší, a tak aspoň ve vpozmínkách se přenesu do jednoho povedeného letního týdne stráveného s mými prarodiči v Krkonoších. A o tom bude dnešní článek. Užijte si ho stejně jako já, ono to počasí už asi lepší vážně nebude.


V Krkonoších byl snad aspoň jednou každý a to zejména my Východočeši, kteří je mají docela blízko. Však to jsou naše největší hory, ty se musí vidět! Moji prarodiče tady znají každý kout a nachodili tu se svými dětmi několik stovek kilometrů. Jenže přeci jen už jim není čtyřicet, a tak si řekli, že se sem chtějí ještě jednou za život podívat. Já jsem se hnedka nabídla, že bych jela taky, protože výlety s nimi jsou vždycky ty nejlepší, horské přírody si nesmírně vážím a chtěla jsem si zase něco vyfotit do mého herbáře. Skoro vše se povedlo na výbornou!


Ubytováni jsme byli v jedné horské chatě v Peci pod Sněžkou. Jelikož jsme byli v nadmořské výšce okolo jednoho tisíce, měli jsme úchvatný výhled na samotnou Sněžku a vlastně celé panoráma. Každý den jsme doufali, aby nepřišly mraky a všechno nezkazily, což se na horách může stát z minuty na minutu. Vycházelo to jak kdy samozřejmě. Prvním cílem byla Sněžka.


bod 1602 m přímo nad kvítkem kakostu bahenního

Kvůli prarodičům jsme se nahoru nechali vyvést lanovkou a dolů jsme statečně šli pěšky až do Pece a to cestou přes známou Luční boudu. Viditelnost byla docela malá, ale na zážitku to neubíralo.


pohled ze Sněžky


na jejím vrcholu se objektiv mého fotoaparátu nechal zlákat tímto krasavcem - zlatobýl celík


Cestou na Luční boudu jsem vyfotila několik pro mě nových rostlin. Radost jsem měla obrovskou, hlavně když jsem narazila na chráněné druhy. Chvílemi jsme totiž procházeli i prvním stupněm Krkonošského národního parku.


Luční bouda



oměj šalamounek


mák Sendtnerův



kýchavice Lobelova - jedovatá kráska považovaná za drogu

Klesáním se viditelnost o dost zlepšovala, nakonec i svítilo sluníčko a hned jsme měli více energie na druhou polovinu túry. Všude kvetlo tolik rostlin, což pro mě znamenalo další důvod k úsměvu.




pcháč různolistý tady rostl opravdu hojně


věsenka nachová


mléčivec alpský - jeho listy se dají prý použít do salátu


jestřábník oranžový



turan ostrý



světlík lékařský

Mimo Sněžku jsme byli i na Černé hoře a Zlatém návrší. Tam nám počasí bohužel opravdu nepřálo, přes mlhu nebylo ani na tři metry před sebe vidět, a tak jsme přišli asi o ten nejlepší výhled z celých Krkonoš. Byla to škoda, ale aspoň jsme poctivě vyšly až na vrcholek a na pár minut se zastavili před pomníkem dvou českých lyžařských závodníků, kteří se tu na Velikonoce v roce 1913 kvůli náhlé sněhové bouři ztratili a vysílení pod hromadou sněhu zahynuli. I zde jsem mimo jiné vyfotila pár dalších rostlin.




pcháče různolisté i přes kapky mlhy stály hrdě a vzpřímeně


kdo poradí s názvem této rostliny?


hořce tolitovité, které jsou ve znaku KRNAPu na mě se svými tmavě modrými květy bohužel nepočkaly


Zlatým návrším jsme ukončili naše putování po Krkonoších. Odškrtli jsme si tím tedy jeden prázdninový cíl a já jsem nesmírně ráda, že jsem tady byla...že jsem tady byla s a pro prarodiče. Na příští rok jsme si slíbili na mé přání jarní Bílé Karpaty. Už aby bylo jaro!


A co vy, jak se vám líbí Krkonoše?
Přeij pohodový sluníčkový víkend!

Na skok za motýly

10. září 2014 v 22:45 | Martina |  Na cestách

Krásný středeční večer všem.
Dneska se vydáme opět do přírody, tentokrát ale necháme můj fotoherbář odpočívat a půjdeme obdivovat ladnost a pestrobarevnost motýlů.

Myslím si, že není na světě člověk, kterému by se motýli nelíbili. Vždyť právě k motýlům jsou v básních přirazovány krásné štíhlé ženy, především pro jejich křekhkost a již zmíněnou ladnost. Já osobně nikdy nepřestanu obdivovat to, že jim příroda nedělila tak výrazné zbarvení, vzory a rozličné tvary křídel. Řekla bych, že právě motýli jsou tou největší ozdobou celé hmyzí říše a každý je rád vidí, narozdíl od té zlé vosy nebo mouchy.

Sice jsem zatím hmyzí říší nepolíbená, pojmenovat umím vážně jen ty nejznámější druhy a to se týká i motýlů, a tak jsem si některá jejich jména musela hledat. Vám, kteří jste již v tomto zdatní, se omlouvám za případné chybky v popisu a ráda na ně budu upozorněná, a těm, kteří jsou na tom zatím stejně jako (ale chystají se toto učení taky zdokonalit), přeji alespoň příjemné podívání.

Jen pro úplnost - motýli jsou foceni za plného léta v Krkonoších.


babočka kopřivová





babočka paví oko







perleťovec kopřivový




bělásek zelný



Udělám si sám: Kaktusový jehelníček

7. září 2014 v 20:05 | Martina |  Udělej si sám
Vítám vás u prvního dílu této rubriky - Z mé dílny.
Sice doma nemám žádnou svou místnost s obrovským stolem, nářadím a všemi pomůckami, co správná ruční dílna má mít, ale to vůbec nevadí, protože se spokojím s obyčejným stolem a základními domácími potřebami. Vlastně je mi úplně jedno, kde tvořím, hlavní pro mě je fakt, že používám svoji fantazii, učím se kreativitě a především zručnosti. Ráda zaměstnám svoje ruce a mysl, maximálně se soustředím na danou věc a všechny starosti ze školy nebo osobního života nechám alespoň na chvilku plynout někde vedle. Z velké části tvořím hlavně pro svou rodinu a blízké přátele. Zkrátka miluji dělat radost ostatním.


Dneska bych se s vámi chtěla podělit o lehký návod, jak si vytvořit jehelníček. Když jsem přemýšlela nad jeho tvarem, vzpomněla jsem si, že jsem ve škole asi ve třetí třídě taky šila jehelníček právě ve tvaru kaktusu. A protože byl prý hezký, byl vystavený ve škole, a tak jsem si ho domů neodnesla. Volba tedy padla na kaktus.

Doba výroby:
cca 1,5 hod

Co budete potřebovat:
- dvě zelené flísové látky (15x9 cm)
- 6 tenkých cca 4 cm dlouhých proužků z růžového flísu na kytičky
- 1 staré silonky na vycpání
- zelenou bavlnku
- kus aranžovací hmoty
- dvě silnější párátka
- tužku
- nůžky
- čtvrtku
- jehly a špendlíky
- květináček
- drobné kamínky

Postup:
Na čtvrtku nakreslete libovolný tvar kaktusu (inspirovat se můžete zde), vystřihnete a použijete jako šablonu, kterou obkreslíte na dvě látky položené na sobě a vystřihnete.
Poté přišijte dvě látky k sobě pomocí bavlnky - šijte přes okraj jako to vidíte na fotce. Na konci šití si nechte kousek látky volný. Tudy svůj kaktus vycpěte starými silonkami - pomozte si tužkou, aby byl kaktus pořádně napěchovaný a baculatý.


Do spodku kaktusu dejte kousek aranžovací hmoty a zapíchtěte do ní dvě párátka, aby dostatečně koukala ven. Květináč také vycpěte aranžovací hmotou a zapíchněte do ní připravený kaktus s párátky. Pak už jen zasypejte kamínky a můžete zdobit.
Hezký kaktus by měl kvést, přidělejte mu kvítky - tenké proužky růžového flísu smotejte a přišplendlete ke kaktusu tak, aby koukala jen hlavička špendlíku. Zbytek špendlíků a jehly napíchejte do kaktusu podle gusta, abyste vytvořily kaktusové ostny.


Já jsem s výsledkem spokojená. Teď už mě zajímá jen to, jak vypadá váš jehelníček a jestli se vám dnešní návod líbil.
Mějte krásný večer a příště čekejte opět nějaký článek z přírody.
Martina.



Mé nejmilejší byliny

5. září 2014 v 22:36 | Martina |  O rostlinách
Již před půl rokem jsem doslova propadla kouzlu divoce rostoucích bylin a teď už vím, že je nikdy nepřestanu obdivovat. Ač máme okrasnou zahradu s tolika krásnými, barevnými, plnými a velkými květy, nejsou mi tak milé, jako právě ty, co se krčí někde v trávě na louce či v lese a žijí jen z toho, co jim sama příroda dovolí. Žádné přípravky pro krásný květ či plod, prostě jen voda, slunce a půda se postará o to, že ve volné přírodě za celý rok vykvete tolik krásných rostlin, které mě vždycky překvapí svým tvarem, barvou či rozložením květů. Toho si já cením. A chtěla bych inspirovat i lidi kolem. Ať vnímají více to, co jim přijde samozřejmé a běžné.

Baví mě sledovat každý pestík a aspoň na pár minut květinu obletovat s foťákem jako tu nejvznešenější princeznu, protože se na ni zkrátka nemohu vynadívat a z každé strany je přece tak půvabná. I když se vyskytuje velmi hodně, zřídka ji utrhnu, protože ve váze už zdaleka nemá to, co mě vždy tak upoutá.

A tak jsem se dneska rozhodla, že vám ukážu aspoň malý okruh těch květů, do kterých jsem se zamilovala nejvíce a vždy když je vidím, usměju se. Ač se to někomu zdá divné nebo až hloupé, nestydím se za to. Naopak, potěším se a někdy si v paměti z louky odnesu i inspiraci k mému ručnímu tvoření.


Čekanka obecná - má neoblíbenější vůbec a to hlavně kvůli své barvě. Kde příroda vytvořila takhle krásnou modrou? Podle mě žádnou takovou modrou v přírodě nenajdete - není modrá jako nebe, není modrá jako pomněnka. Pro mě to je zkrátka čekanková modř.


Podběl lékařský - byl první vyfocenou rostlinou do mého fotoherbáře, takže asi proto si ho tak vážím. Zatímco tráva je ještě všude suchá a vzpamatovává se ze sněhové peřiny, podběl se svým zářivě žlutým úborem už kvete a je vidět na metry daleko.


Rdesno hadí kořen - tuhle rostlinu mám ráda už od dětství a vždycky jsem je trhala babičce do váziček na oknech, aby byla naše chalupa pěkně vyzdobená. Líbí se mi rdesno prohlížet zblízka, z každého trubkovitého květu jako by koukaly tři nožičky, že?


Koniklec bílý alpinský - ani jsem netušila, že při letní návštěvě Krkonoš tohoto krasavce spatřím. Je pravdou, že květ není tak velkolepý jako na jaře, ale i tak jsem byla za jeho objevení moc ráda. Strašně se mi líbí rostliny s chloupky a právě tento koniklec vypadá tak jemně a nevinně.


Hadinec obecný - opět jsme u modré barvy, tentokrát u tmavší. Ač je hadinec tak obvyklou rostlinou každého rumiště, obyčejná mi rozhodně nepřijde. V prvním květu je statná, vysoká a září na všechny strany, v druhém je rostlina nízká a květy nemá tak husté. Mé oko uputávají hlavně dlouhé růžové tyčinky a obloučky, které se z květů na jedné větvičce vytváří.


Kozí brada pochybná - podle mě královna versus poddaná s kozí bradou luční. Líbí se mi především černé tyčinky a zákrovní lístkypřesahující přes ty okvětní. Zajímavostí je, že se květ uzavírá již brzy odpoledne a já, vždy když jsem chtěla jít fotit, jsem kozí bradu nenašla, protože byla dávno zavitá.


Jestřábník oranžový - opět vyfoceno v Krkonoších. Oranžovou barvu moc nemusím, ale jestřábník jsem si oblíbila právě kvůli oranžové barvě, která je u rostlin docela raritou. Když mi přibyl do herbáře, byla jsem šťastná, protože jsem ho nikde jinde kromě Krkonoš neviděla.


Pcháč různolistý - jeden z tolika podobných pcháčů, lopuchů a bodláků. Mám ho ráda hlavně kvůli jeho velkým květům a barvě, navíc svou výškou na louce opravdu vévodí. S babičkou si je vozíme z cest a sušíme na památku.


A jaký máte vztah k divoce roztoucím rostlinám vy? Dokážete je nahlas pochválit, jak jim to sluší? A taky vám to přináší takovou radost? Těším se na vaše názory.



Poslední prázdninový víkend v přírodě

3. září 2014 v 22:21 | Martina |  Na cestách

Poslední dny prázdnin jsou všem studentům vzácné a chtějí si je užít naplno. Ani já nejsem vyjímkou, proto jsem brzy ráno nasedla do autobusu a jela za svými prarodiči na chalupu do podhůří Orlických hor, abych si mohla plnými doušky vychutnat poslední letní prázdninový víkend. Jezdím sem už od svých pěti let, proto není divu, že zde znám každou louku, les i chalupu. Za ty roky mě to tu stále neomrzelo a jsem si jistá, že ani nikdy neomrzí. Mám tu tolik vzpomínek z děství, že nelze zapomenout. Proto se sem tak ráda vracím a dlouhé procházky spojené s přítomností mých milých prarodičů mě dělají šťastnou a spokojenou.


Vyjímkou nebyl ani tento víkend, který jsem zde strávila. Předpověď počasí slibovala nižší teploty, než jsou pro končicí prázdniny obvyklé. V pátek jsem si ještě užívala slunečních paprsků, na kterých bylo očividné, že ztrácí svoji sílu a místo pálení jen příjemně šimraly po tváři. A tak jsem si vážně uvědomila, že září máme na krku, ač chceme nebo ne, a tepla bude méně a méně. S prarodiči jsme se vydali na procházku lesem, mýtinou i loukou, přičemž jsme našli plný košík hub - první v této sezóně! Po okrajích lesa se už červenal šípek, avšak na louce ještě hojně kvetl jetel, různé druhy hluchavek i netýkavek a ne jeden motýl tu poletoval z květu na květ. Právě tento motýl nás utěšil, že léto podle kalendáře ještě opravdu neskončilo.


s druhovým názvem této hluchavky si nevím rady konopice polní tedy ;)


netýkavka malokvětá


chrpina luční


jetel luční



babočka paví oko


už i hloh obecný se krásně vybarvil


chrastavec rolní a pestřenka tichá


oman pravý, ze kterého jsem měla velkou radost - v mém fotoherbáři ještě nebyl


ostružiník křovitý



kromě hub a ostružin jsem si nasbírala i pár přírodin, ze kterých se chystám vytvořit nějakou podzimní dekoraci


kozák březový a hřib hnědý

Avšak o víkendu přišly mraky a mlha, proto se v okénku našich kamen opět objevil plamen, který do chalupy vdechl vlídnější atmosféru - teplo. Vstávat z babaččiných peřin se mi nechtělo, protože jsem věděla, že mě čeká poslední den prázdnin. Ale ani toto počasí nám nebránilo další procházce s fotoaparátem - vždyť i mlha se hezky fotí a já jsem především potřebovala zahnat ten vniřní neklid z bližícího se školního roku. Povedlo se na výbornou.




kakost smrdutý



netýkavka žláznatá - nad zváštností těchto květů se ještě dlouho nepřestanu divit



v houbách se rozhodně nevyznám tolik jako v bylinách, ale za fotku toto vážně stálo
Tak schválně, co vám druhý obrázek připomíná?


předčasné lesní babí léto


Odjet se mi opravdu nechtělo, ale nedalo se nic dělat a teď si říkám, že ty tři dny stačily na to, abych si to tady dosyta užila a nasbírala zase pár fotografií do svého herbáře. Avšak nic to nemění na tom, že klid a pohodu prarodičům závidím a byla bych tam s nimi klidně ještě doteď.


Nezbývá již nic jiného, než se zeptat vás, jak jste prožili poslední dny a na oplátku mi třeba napište, jestli končiny podhůří Orliček znáte a jak se vám tu líbí. Martina.