O rostlinách

Mé nejmilejší byliny

5. září 2014 v 22:36 | Martina
Již před půl rokem jsem doslova propadla kouzlu divoce rostoucích bylin a teď už vím, že je nikdy nepřestanu obdivovat. Ač máme okrasnou zahradu s tolika krásnými, barevnými, plnými a velkými květy, nejsou mi tak milé, jako právě ty, co se krčí někde v trávě na louce či v lese a žijí jen z toho, co jim sama příroda dovolí. Žádné přípravky pro krásný květ či plod, prostě jen voda, slunce a půda se postará o to, že ve volné přírodě za celý rok vykvete tolik krásných rostlin, které mě vždycky překvapí svým tvarem, barvou či rozložením květů. Toho si já cením. A chtěla bych inspirovat i lidi kolem. Ať vnímají více to, co jim přijde samozřejmé a běžné.

Baví mě sledovat každý pestík a aspoň na pár minut květinu obletovat s foťákem jako tu nejvznešenější princeznu, protože se na ni zkrátka nemohu vynadívat a z každé strany je přece tak půvabná. I když se vyskytuje velmi hodně, zřídka ji utrhnu, protože ve váze už zdaleka nemá to, co mě vždy tak upoutá.

A tak jsem se dneska rozhodla, že vám ukážu aspoň malý okruh těch květů, do kterých jsem se zamilovala nejvíce a vždy když je vidím, usměju se. Ač se to někomu zdá divné nebo až hloupé, nestydím se za to. Naopak, potěším se a někdy si v paměti z louky odnesu i inspiraci k mému ručnímu tvoření.


Čekanka obecná - má neoblíbenější vůbec a to hlavně kvůli své barvě. Kde příroda vytvořila takhle krásnou modrou? Podle mě žádnou takovou modrou v přírodě nenajdete - není modrá jako nebe, není modrá jako pomněnka. Pro mě to je zkrátka čekanková modř.


Podběl lékařský - byl první vyfocenou rostlinou do mého fotoherbáře, takže asi proto si ho tak vážím. Zatímco tráva je ještě všude suchá a vzpamatovává se ze sněhové peřiny, podběl se svým zářivě žlutým úborem už kvete a je vidět na metry daleko.


Rdesno hadí kořen - tuhle rostlinu mám ráda už od dětství a vždycky jsem je trhala babičce do váziček na oknech, aby byla naše chalupa pěkně vyzdobená. Líbí se mi rdesno prohlížet zblízka, z každého trubkovitého květu jako by koukaly tři nožičky, že?


Koniklec bílý alpinský - ani jsem netušila, že při letní návštěvě Krkonoš tohoto krasavce spatřím. Je pravdou, že květ není tak velkolepý jako na jaře, ale i tak jsem byla za jeho objevení moc ráda. Strašně se mi líbí rostliny s chloupky a právě tento koniklec vypadá tak jemně a nevinně.


Hadinec obecný - opět jsme u modré barvy, tentokrát u tmavší. Ač je hadinec tak obvyklou rostlinou každého rumiště, obyčejná mi rozhodně nepřijde. V prvním květu je statná, vysoká a září na všechny strany, v druhém je rostlina nízká a květy nemá tak husté. Mé oko uputávají hlavně dlouhé růžové tyčinky a obloučky, které se z květů na jedné větvičce vytváří.


Kozí brada pochybná - podle mě královna versus poddaná s kozí bradou luční. Líbí se mi především černé tyčinky a zákrovní lístkypřesahující přes ty okvětní. Zajímavostí je, že se květ uzavírá již brzy odpoledne a já, vždy když jsem chtěla jít fotit, jsem kozí bradu nenašla, protože byla dávno zavitá.


Jestřábník oranžový - opět vyfoceno v Krkonoších. Oranžovou barvu moc nemusím, ale jestřábník jsem si oblíbila právě kvůli oranžové barvě, která je u rostlin docela raritou. Když mi přibyl do herbáře, byla jsem šťastná, protože jsem ho nikde jinde kromě Krkonoš neviděla.


Pcháč různolistý - jeden z tolika podobných pcháčů, lopuchů a bodláků. Mám ho ráda hlavně kvůli jeho velkým květům a barvě, navíc svou výškou na louce opravdu vévodí. S babičkou si je vozíme z cest a sušíme na památku.


A jaký máte vztah k divoce roztoucím rostlinám vy? Dokážete je nahlas pochválit, jak jim to sluší? A taky vám to přináší takovou radost? Těším se na vaše názory.


 
 

Reklama