Výlety

Prázdninové Krkonoše

12. září 2014 v 22:29 | Martina
Přeji vám krásný večer!

Je pátek, na který jsme se všichni tolik těšili. Místo úklidu a jógy ho ale trávím v posteli, protože se o mě zřejmě pokouší nějaká nemoc. Jenže si to nemůžu na začátku školního roku dovolit, tak si ještě zůstanu v posteli, abych případného bacila vyhnala z těla. Stejně venku prší, a tak aspoň ve vpozmínkách se přenesu do jednoho povedeného letního týdne stráveného s mými prarodiči v Krkonoších. A o tom bude dnešní článek. Užijte si ho stejně jako já, ono to počasí už asi lepší vážně nebude.


V Krkonoších byl snad aspoň jednou každý a to zejména my Východočeši, kteří je mají docela blízko. Však to jsou naše největší hory, ty se musí vidět! Moji prarodiče tady znají každý kout a nachodili tu se svými dětmi několik stovek kilometrů. Jenže přeci jen už jim není čtyřicet, a tak si řekli, že se sem chtějí ještě jednou za život podívat. Já jsem se hnedka nabídla, že bych jela taky, protože výlety s nimi jsou vždycky ty nejlepší, horské přírody si nesmírně vážím a chtěla jsem si zase něco vyfotit do mého herbáře. Skoro vše se povedlo na výbornou!


Ubytováni jsme byli v jedné horské chatě v Peci pod Sněžkou. Jelikož jsme byli v nadmořské výšce okolo jednoho tisíce, měli jsme úchvatný výhled na samotnou Sněžku a vlastně celé panoráma. Každý den jsme doufali, aby nepřišly mraky a všechno nezkazily, což se na horách může stát z minuty na minutu. Vycházelo to jak kdy samozřejmě. Prvním cílem byla Sněžka.


bod 1602 m přímo nad kvítkem kakostu bahenního

Kvůli prarodičům jsme se nahoru nechali vyvést lanovkou a dolů jsme statečně šli pěšky až do Pece a to cestou přes známou Luční boudu. Viditelnost byla docela malá, ale na zážitku to neubíralo.


pohled ze Sněžky


na jejím vrcholu se objektiv mého fotoaparátu nechal zlákat tímto krasavcem - zlatobýl celík


Cestou na Luční boudu jsem vyfotila několik pro mě nových rostlin. Radost jsem měla obrovskou, hlavně když jsem narazila na chráněné druhy. Chvílemi jsme totiž procházeli i prvním stupněm Krkonošského národního parku.


Luční bouda



oměj šalamounek


mák Sendtnerův



kýchavice Lobelova - jedovatá kráska považovaná za drogu

Klesáním se viditelnost o dost zlepšovala, nakonec i svítilo sluníčko a hned jsme měli více energie na druhou polovinu túry. Všude kvetlo tolik rostlin, což pro mě znamenalo další důvod k úsměvu.




pcháč různolistý tady rostl opravdu hojně


věsenka nachová


mléčivec alpský - jeho listy se dají prý použít do salátu


jestřábník oranžový



turan ostrý



světlík lékařský

Mimo Sněžku jsme byli i na Černé hoře a Zlatém návrší. Tam nám počasí bohužel opravdu nepřálo, přes mlhu nebylo ani na tři metry před sebe vidět, a tak jsme přišli asi o ten nejlepší výhled z celých Krkonoš. Byla to škoda, ale aspoň jsme poctivě vyšly až na vrcholek a na pár minut se zastavili před pomníkem dvou českých lyžařských závodníků, kteří se tu na Velikonoce v roce 1913 kvůli náhlé sněhové bouři ztratili a vysílení pod hromadou sněhu zahynuli. I zde jsem mimo jiné vyfotila pár dalších rostlin.




pcháče různolisté i přes kapky mlhy stály hrdě a vzpřímeně


kdo poradí s názvem této rostliny?


hořce tolitovité, které jsou ve znaku KRNAPu na mě se svými tmavě modrými květy bohužel nepočkaly


Zlatým návrším jsme ukončili naše putování po Krkonoších. Odškrtli jsme si tím tedy jeden prázdninový cíl a já jsem nesmírně ráda, že jsem tady byla...že jsem tady byla s a pro prarodiče. Na příští rok jsme si slíbili na mé přání jarní Bílé Karpaty. Už aby bylo jaro!


A co vy, jak se vám líbí Krkonoše?
Přeij pohodový sluníčkový víkend!
 
 

Reklama